Bolest a budoucnost
Tato první zkazka z, jak doufám, v budoucnu početnějšího, ačkoliv nepravidelného, seriálu, je zařazená do již existujícího oddílu Zkazky, ustupuje však z původních zkazek ze života studenta a vydává se do života člověka. Jistě, stále jsem ještě student, škola však už zdaleka není jediná náplň mého času. Je jí například práce. Manuální práci mám rád, protože při ní můžu přemýšlet, a tak mi chybí jen jedno – aby mé myšlenky někdo zapisoval. Některé z nich si ale i po hodinách v práci doma vybavím a hodím je do počítače. Tato je první z řady dalších, jak doufám. Zkazka o zranění a bolesti a o zamýšlení se nad budoucností (lidstva).
V ideálním světě bych před sebou teď měl týden nicnedělání. Týden pohody a klidu a odpočinku a léčení.
Ve skutečném světě mám před sebou sedm dní bez ukazováčku levé ruky. Týden, kdy tenhle prst musím mít ovázaný a nesmím ho za žádnou cenu používat (třeba pro hru na klavír, jak řekl doktor), a pokud možno se vyhnout nárazům. A rozhodně se k němu nesmí dostat voda! Není to tak zábavné a jednoduché, jak se zdá – zkuste si ovázat ukazováček a chvíli dělat cokoliv bez něj. Psaní na klávesnici, vytahování předmětů z levých kapes… i držení vidličky je problém.
Totiž, před nějakou dobou jsem se v práci řízl do špičky ukazováčku na levé ruce. Asi týden se rána hojila v pořádku, ale pod stálým tlakem (třeba právě při psaní na klávesnici, v práci, ale i otřesy na tréninku) došlo k hypergranulaci. To je odborný termín, který se svými znalostmi překládám ostatním jako „přehojení.“ Prostě strup, který se na ráně vytvořil, stále rostl, až vytvořil jakousi tvrdou bradavici. Zjevně se to čas od času stává, počítám, že u mě právě kvůli námaze, které jsem prst (a konkrétně hojící se ránu) vystavoval. Jinak bych si myslel, že se začínám měnit ve Wolverina, když už se hojím tak extrémně, až je to moc… taky se trochu bojím, když vidím, co děsivého moje tělo dělá, když si představím všechny možné scénáře. Ale asi se bojím zbytečně, protože doktor na chirurgii mi na to prostě jen napatlal nějakou vodičku, nechal ten prst ovázat a řekl, že do týdne strup odpadne.
Teď mám před sebou týden, kdy jsem bez jednoho prstu, a opravdu to není úplně jednoduché. Všechno, co dělám, dělám s podvědomím celistvosti, a teprve teď si uvědomuji, jak důležitý je i tak malý kousek mě samého. Jeden prst a veškerá efektivita je pryč. Časem bych si zvykl, ale během jediného týdne to bude jenom trápení. Práce, nějaké to psaní do školy… na počítači si teď zahraju akorát tak strategie a hry ovládané jenom myší. Trénink? Možná budu posilovat, protože už při rychlejší chůzi cítím značnou bolest, takže technický trénink v podstatě není možný.
Takže jsem se zamyslel, jak by mohl fungovat ideální svět. Už dřív jsem v různých rozhovorech naznačil, že sdílím scifistickou představu (utopické) budoucnosti, v níž veškerou práci zastávají stroje, a lidé se tak věnují veškeré „estetice“ – ať už umění, filosofii a dalším intelektuálním činnostem, nebo estetice tělesné – případně dalším osobním zájmům, a ničemu jinému, protože to není nutné. V takovém světě by se mi v prvé řadě asi nestalo, co se mi stalo, ale i kdyby, prostě bych si na týden odpočinul od svého čtení a psaní a od skákání po všem možném…
Bohužel ale také sdílím něco z pesimistického pohledu na svět současné generace. Svět není dokonalý, spíš naopak. Lidé jsou, možná od přírody a možná od současného stavu věcí, sebestřední a vypočítaví a bohužel nedokážou dohlédnout dál, než je vlastní peněženka. Těžko tak můžu počítat s naplněním mé vize budoucnosti, i když technologie tím směrem stále vytrvale kráčí. Možná pak příjde čas na nějaký totalitní režim, aby lidi nedělali neplechu. Nebo začnou filosofové mlátit lidem hlavami o zeď tak dlouho, až z nich vytlučou blbost a natlučou do nich trochu moudrosti. Nebo se stroje vzbouří. Anebo tak daleko lidstvo ani nedojde, protože se vždycky najde někdo, kdo dá přednost sobě před ostatními. Kdoví…
Ale mít před sebou týden volna, pohody a klidu, to by se mi teď určitě líbilo…